Hledání nejlepšího řešení. Rozhovor s naší grafičkou Emmou Folprechtovou

Od kolekce plánovačů po redesign diářů Retro. S její prací se můžete setkávat už pár let, pro Bobo totiž grafická designérka Emma Folprechtová navrhuje nejen nové produkty, ale vylepšuje i ty staré. Co prožívá, než odešle data do tiskárny, a čím se řídí v životě i v práci? 

Jak začala tvoje práce pro Bobo?

Moc dobře jsem znala edici Retro a samozřejmě taky ikonické školní sešity, ale vůbec by mě nenapadlo zjišťovat, kdo za firmou stojí. Pak jsem se ale přes rodinu seznámila s Honzou Kabátem (brand manažer firmy, syn majitelů, pozn. red.), který chtěl už nějakou dobu vytvořit kolekci nedatovaných plánovačů. Slovo dalo slovo, dostala jsem zadání a vrhla se do práce. Na začátku jsme si jen řekli, o jaké produkty má jít, ale jinak mě Honza nechtěl nijak omezovat a měla jsem volnou ruku. 

 

Jak jsi o jejich designu přemýšlela?

Úplně původně jsem si hrála s typografií, s čísly a grafickými motivy. Ale pořád jsem nebyla stoprocentně spokojená. Pár dní potom jsem jela metrem a všimla si natažených kabelů podél kolejí, které se při jízdě míhají za oknem a tvoří dlouhé pruhy. A tak mě to trklo a řekla jsem si, jo, uděláme je pruhované! Nakonec se to ukázalo jako nejelegantnější řešení. Počet pruhů symbolizuje počet dnů v plánovači.

 

Pro Bobo pracuješ od září 2020. Jak bys uplynulé čtyři roky zhodnotila?

Musím říct, že za tu dobu mi Bobo neskutečně přirostlo k srdci, je to takové moje dítě. Mám hodně volnosti a velkou svobodu v tvorbě, to je skvělé. 

 

Co pro tebe bylo na začátku nejtěžší? 

Určitě technické záležitosti. Na začátku jsem si musela většinu pravidel a hranic určit sama, což se ukázalo jako nelehký úkol, zároveň mi ale bylo příjemné, že mě skoro nic neomezuje. Teď už ale mnohem víc vnímám měřítko papíru a tisku – sílu linek, rozestupy teček, velikost rámečku a podobně. Taky už se víc orientuju v druzích papíru a vím, jak se který chová a bude se tedy nejvíce hodit pro daný produkt.  

 

„Větší zábava je práce na nových věcech, ale redesign je zase větší výzva.“

 

Kromě designu produktů se ve firmě věnuješ i grafice webových stránek, připravuješ spoustu tiskovin, jako jsou letáčky, bannery nebo třeba tento časopis. Řešili jste už na začátku tvou budoucnost v Bobu, nebo to přirozeně vyplynulo? 

První úkol – plánovače – byl takový experiment, který se naštěstí ukázal jako úspěšný projekt. Následně jsme se domluvili na dalším úkolu, což byl redesign diářů. Tahle práce už byla o dost náročnější. Produktů bylo hodně, navíc mě Honza upozorňoval, že jde o jeden z našich nejoblíbenější výrobků, a proto redesign musí být proveden velice citlivě. Zároveň jsem ale musela myslet na to, že design je zastaralý a je potřeba ho upravit. Hledali jsme různé kompromisy a snažili se zachovat určité náležitosti, které diář měl, ale zároveň vyměnit písmo, odstranit zbytečnosti a diáře celkově pročistit a zjednodušit. Další úkoly na sebe nenechaly dlouho čekat a najednou jsem tu čtyři roky. 

 

Co je těžší? Redesign produktů, nebo navrhování nových?

Větší zábava je práce na nových věcech, ale redesign je zase větší výzva. Je těžké odhadnout míru toho, kam až si ve změnách můžu dovolit zajít. Nepokazit to, jen to vylepšit. Na to jsme například narazili při redesignu štítků na kolekci Retro. Původně jsem změny udělala mnohem výraznější, řešilo se i jiné umístění štítků. Nakonec jsme ale od velkých kroků upustili, protože by to už příliš narušilo ráz celé edice – a to jsme samozřejmě nechtěli. 

 

Jaký je obecně tvůj tvůrčí proces?

Úplně na začátku, když si řekneme, že vytvoříme nový produkt, si nechám všechno projít hlavou, nic neskicuju, nekoukám se po inspiraci, jen si nechávám proudit myšlenky hlavou. Pak si začnu pomalu věci vizualizovat a postupně sahám po skicáku a začínám své myšlenky a nápady přenášet na papír. Mnohdy se stane, že hned na první dobrou vidím, že to nefunguje. Další kontrolní fáze je ta, kdy design přenesu do počítače. Pokud vidím, že to vypadá dobře a mohlo by to fungovat, nechám si to pár dní uležet. Někdy se stane, že hned druhý den ráno už se mi to nelíbí. A když jsem o návrhu přesvědčená, líbí se mi i po pár dnech, přinesu návrhy na poradu marketingového týmu. Díváme se na ně, diskutujeme a vybíráme varianty. Záměrně nikdy dopředu neříkám, které varianty preferuju, ale v devadesáti procentech se shodneme. To se mi vždycky uleví, jsem vděčná, že máme stejný vkus a cítíme to stejně. 

 

„Přezdobených obálek, princezen nebo autíček je na trhu spousta, a to my dělat nechceme.“

 

A pak přichází další kontrola – na poradě u vedení firmy.

Přesně tak. Snažíme se najít nejlepší řešení. Samozřejmě se občas stane, že můj favorit nevyhraje, a musím design trochu upravit. Bylo ale i dost případů, kdy návrh zůstal od začátku až do konce beze změny. Třeba zrovna v případě plánovačů. 

 

Které vlastnosti musí produkt mít, aby byl schválený?

Aspektů je hodně, velkou roli hraje cena, od které se odvíjí volba papíru, technika tisku, počet kusů nebo vazba. Představuji si třeba i to, jak daný produkt leží v regále v papírnictví, mezi tím obrovským množstvím mnohdy ne úplně vkusných a kvalitních produktů. Chci, aby si zákazníci všimli, že naše produkty jsou vkusné, ale zároveň musí fungovat i samostatně – na e-shopu, ve škole na lavici, nebo v kanceláři na poradě. 

 

Tvůj rukopis v Bobu je typický hlavně tím, že jde o často o výrazné barvy, ale v minimalistickém pojetí. 

Ano a naštěstí to funguje, líbí se to nám, ale hlavně zákazníkům. Přezdobených obálek, princezen nebo autíček je na trhu spousta, a to my dělat nechceme. Naším cílem je zákazníky esteticky obohatit a edukovat. Nemám ráda slovo motto, ale kdybych měla nějaké motto mít, tak určitě že méně je více. Naprosto vystihuje můj život i tvorbu. Postupně se firma transformuje do nové éry a já jsem za to moc vděčná. 

 

Jak to probíhá, když si v Bobu řeknete, že vymyslíte nový produkt? Kdo s nápadem obvykle přichází a jak celý proces probíhá?

Většinou přijde Honza na poradu marketingu s tím, že například máme k dispozici nový papír a bylo by fajn ho použít na nový produkt. Pak následuje fáze brainstormingu, kdy řešíme, co do našeho sortimentu zapadá, ale zároveň v něm chybí. Stále se držíme poměrně úzkého okruhu produktů a myslím, že u toho zatím zůstaneme. Pak už je řada na mně, přinesu návrhy, dáme si feedback a když to projde i u vedení, dělají se vzorky. Testujeme tisk, papír, barvy a ladíme každý detail. 

 

Vzpomeneš si na nejtěžší ladění detailů?

Mám je stále v živé paměti, byly to štítky na zápisníky z Edice B (smích). Zdá se to neuvěřitelné, ale pracovali jsme na nich přes sedm měsíců. Pořád jsme nemohli trefit správný odstín. Problém byl, že barva štítku neseděla s barvou knihařského plátna na obálce zápisníku. Ušila jsem si na sebe bič, byl to můj výmysl, aby štítky a plátna barevně ladily. Jiná varianta nebyla, v hlavě jsem viděla, jak to bude krásné, a za žádnou cenu jsem se toho nechtěla vzdát. 

 

Co je na navrhování vzhledu nových produktů nejlepší?

Začátky mě strašně baví. Mít tu moc projevit vlastní názor, dát život něčemu, co doposud neexistovalo, a bude to vypadat, jak chci. Zároveň je to adrenalin a velká zodpovědnost, aby se produkt líbil jak nám ve firmě, tak zákazníkům, a díky tomu se dobře prodával. 

 

„Stále se musím posouvat a sledovat, co se v mém oboru děje.“

 

Cítíš zodpovědnost vůči tradici a historii značky?

Určitě ano, snažím se na to myslet při všem, co dělám. Nezkouším za každou cenu experimentovat, ale zároveň je potřeba hranice stále posouvat a jít dál. 

 

A co je v tomto procesu nejtěžší?

Určitě ten stres, než se začne tisknout. Když mi volají v sedm ráno z tiskárny a potřebují si ještě něco ověřit nebo potvrdit. Ale pak držím produkt v ruce, přivoním si k němu a cítím úplnou euforii. 

 

Jak vyvažuješ své vlastní vize s požadavky a očekáváním klientů?

Snažím se do zakázky dostat vždycky hlavně svůj vliv, protože se už mnohokrát ukázalo, že klient si neumí představit, jak dobře to bude v reálu vypadat. Nepracuji tak, že bych vyhověla klientovi navzdory tomu, že já s výsledkem spokojená nejsem. 

 

Vedle práce pro Bobo stíháš studovat vysokou školu a tvořit i pro další klienty. Jak to stíháš?

Minulý rok jsem si naložila mnohem víc, než jsem časově zvládala. Tehdy jsem objevila svoje hranice, psychické i fyzické. Hodně pracovních zakázek v kombinaci s denním studiem se začalo projevovat na mém zdraví, ale díky tomu vím, kam až můžu zajít a kolik práce si můžu nabrat. A už se k tomuto vypjatému režimu nechci vracet. Teď se věnuji pouze Bobu a škole. Učím se spoustu věcí, které můžu aplikovat jak ve škole, tak v práci. Jsou to spojené nádoby, ze kterých čerpám spoustu nových znalostí a zkušeností. 

 

Stalo se někdy, že bys narazila na to, že nemáš dostatek zkušeností?

Naštěstí ne. Vždycky jsem se prokazovala portfoliem projektů, které mám za sebou, a nikdy nikdo neřešil, jestli už mám dokončenou školu, nebo ne. V podstatě to diplomem stejně nekončí, vždycky se budu muset posouvat, sledovat, co se v mém oboru děje, a případně si doplňovat vědomosti. 

 

Na spoustu projektů asi potřebuješ čistou mysl, což v takovém objemu práce a povinností asi bývá těžké, že?

Bohužel ano. Právě loni jsem v jednu chvíli dělala dva velké projekty – orientační systém pro Staroměstskou radnici v Praze a orientační systém a vizuální styl pro Císařské lázně v Karlových Varech – a narazila jsem na to, že realizovat takhle velké projekty současně je opravdu náročné. Dělala jsem navíc spoustu věcí, se kterými jsem do té doby neměla tolik zkušeností, do toho jsem musela odvádět práci pro Bobo a zpracovávat úkoly do školy. Pak už se z toho začala vytrácet radost z práce. Bylo to sice hodně obohacující, ale taky vysilující. 

 

Které nástroje ti pomáhají s organizací času?

Musím upřímně říct, že v tomto případě jsem kozel zahradníkem. Ačkoliv jsem dělala design plánovačů a to do listů, často se mi stává, že si čas neumím zorganizovat a mnohdy ještě v neděli večer sedím u počítače a doháním resty. Ale postupně se zlepšuju. Používám měsíční plánovač a to do list midi. Určitě by mi pomohl i diář, ale tam jsem se zatím nedostala (smích). 

 

Proč jsi začala studovat grafický design?

Celý život jsem to sledovala u mámy, která je taky grafička. Líbilo se mi, že nemusí chodit do práce od do, ale může s námi být doma, když chce, a má zkrátka svobodnější život. Celý život mě i bráchu vedla k umění, malbě i designu, stejně tak táta, který je architekt. Oba s bráchou jsme vystudovali grafické školy. Hned první den na Hellichovce jsem věděla, že tam patřím. 

 

Které nejdůležitější vlastnosti by měl mít grafický designér?

Spolehlivost, vkus a preciznost. Když něco z toho chybí, tak se to dřív nebo později projeví. 

 

Co tě na tvé práci baví?

Je to hra. Neskutečně zábavný proces zkoušení, testování, konzultací… A baví mě taky vliv, který má moje práce na okolní prostředí a na lidi. Můžu pozvednout estetiku prostředí a zlepšit nebo usnadnit lidem život skrze produkty Bobo. 

 

Rozhovor vyšel v časopise milujeme papír. Zdarma ho přidáváme k internetovým objednávkám. Online si ho prolistujte tady.